Kdyby se holubi proměnili ve zlato

Dokumentární | 110 minut

Režie a scénář: Pepa Lubojacki

Po dobu pěti let obracela filmařka Pepa Lubojacki kameru k vlastní rodině a snažila se pochopit, proč její milovaný starší bratr David a dva bratranci skončili bez domova a v zajetí závislosti. Kdyby se holubi proměnili ve zlato však odmítá jednoduché vysvětlení založené na osobním selhání či nedostatku vůle. Režisérka se postupně vrací hlouběji do rodinné minulosti, k mezigeneračním traumatům, násilí, ztrátám a zkušenostem, které předcházely samotné závislosti. Současně sleduje i svět, v němž člověk na okraji společnosti snadno přestává být vnímán jako někdo, kdo si zaslouží pozornost, péči a důstojnost.

Nejbližší je její bratr David – někdejší obdivovaný starší sourozenec, s nímž ji spojují vzpomínky na dospívání, hudbu i společné dětství. Kamera zachycuje chvíle něžné sourozenecké blízkosti stejně jako návraty závislosti, bezmoc a vyčerpání člověka, který se znovu a znovu pokouší někoho blízkého zachránit. Režisérka přitom neskrývá ani vlastní rozpory, stud a postupující psychické vyčerpání.

Film tak míří k jedné z nejtěžších otázek péče o člověka se závislostí: kde končí láska a začíná kontrola – a kdy už snaha zachraňovat bere druhému i nám samotným možnost žít vlastní život?

Nad celým snímkem se zároveň vznáší bolestná otázka, zda lze truchlit nad někým, kdo ještě žije.

Výjimečnost filmu spočívá také v jeho radikálně osobní a formálně svobodné podobě. Lubojacki natáčí převážně na iPhone a intimní deníkové záznamy skládá se stylizovanými vzpomínkami, textovými a grafickými intervencemi, animovanými rodinnými fotografiemi či obrazovými sekvencemi na pomezí dokumentu a videoartu. Průvodcem filmu se dokonce stává mluvící holub. Zdánlivá hravost těchto prostředků však nezjemňuje tíhu tématu – naopak vytváří svébytný jazyk pro vzpomínky a zkušenosti, o nichž je obtížné mluvit přímo. Výsledkem je dílo současně syrové a něžné, bezprostřední i stylizované, které svou mimořádnou otevřeností narušuje odstup mezi autorkou, její rodinou a divákem.

Film měl světovou premiéru na Berlinale 2026, kde získal Berlinale Documentary Award i nezávislou Caligari Film Award; hlavní dokumentární cenu zde český dokument obdržel vůbec poprvé. Česká filmová a televizní akademie následně snímek vybrala jako českého kandidáta na Oscara za nejlepší mezinárodní film.

Ocenění potvrzují, jak neobvyklý dokument vznikl z materiálu, který mohl snadno sklouznout k sentimentu či sociální reportáži. Lubojacki místo toho vytvořila osobní filmovou výpověď, která se na závislost a bezdomovectví dívá zevnitř rodiny – bez příkras, ale také bez jednoduchých soudů nad lidmi, kteří se ocitli na jejím okraji.

„Brutální zpověď o sobě a svých bolestech. Neuvěřitelně dobře nastříhaný se skvělou hudbou. A ty věty, co tam zazněly? To se mě dotklo tak moc, že na to ještě budu chvíli myslet.“

„Nejsilnější věc letošního festivalu. Brutálně upřímná.“